6. den Přes čtyři horská sedla

Start	Rif. La Baita
Cíl	Rif. Vallesinella
Délka	84 km
Převýšení	2256 m

V předtuše královské etapy dávám snídani (k nelibosti mladých sportovců) na sedmou hodinu. Za časný výjezd jsme odměněni výjezdem či spíše výstupem na Passo del Alpe (2461 mnm.) ještě za příjemného ranního chládku. Nebe je skoro bez mráčku a výhledy fantastické. Ze sedla sjíždíme přes občasná sněhová pole až na silnici, vedoucí z Bormia na Passo Gavia. Po ní stoupáme podél ještě zamrzlých jezírek až k chatě Bonetta (2618 mnm.), kde je třeba nahodit oblečení na dlouhý sjezd. Starší ročníky pohotově okupují nachystaná plátěná lehátka, zatímco teenageři skotačí na dětské houpačce. Vrcholovou skupinovou fotografii pořizuje na Vládíkův aparát servírka z chaty, náležitě dlouho pečlivě instruovaná majitelem foťáku (to je ten, co se mu k stáru lepší hmat...)

Sjezd z Gavie je monumentální. Snažím se pořídit hned zkraje nějaký pěkný záběr a zalehám s kamerou doprostřed silnice. Záhy ale zastavuje dvojice motorkářů a snaží se mě zachránit.

Níže silnice mizí v modřínových lesících a zužuje se na slabé tři metry, což představuje pro obousměrný provoz vcelku oříšek. Italům rozhodně slouží ke cti, že po cirkusu zvaném Giro d'Italia, které se tudy jelo před necelými třemi týdny nezůstalo ani památky. Ve vesničce Pezzo trefujeme odbočku, kde mě v krátkém stoupání Zdeněk nesportovně předjíždí zavěšen za jakousi stavební multikáru a po vrstevnici dosahujeme silnice vedoucí z Ponte di Legno na Passo Tonale. Zdeňkovi se zde konečně stává osudnou záliba ježdění v těsném závěsu za auty a předvádí, jak je možné přeletět přes řídítka na enduru i ve vcelku prudkém stoupání. Restaurační kapacity na sedle Tonale jsou koncipované spíše na zimu a tak míjíme velké množství povětšinou zavřených hospod. Celkově působí sedlo dost průmyslovým dojmem a většina raději valí dál. Sešup je nádherný (už podruhé dnes o tisíc metrů dolů), jen je třeba občas se vyhnout bagrům, které opravují poškozené zdi a mosty. Posledních deset kilometrů před Dimarem je to už skoro rovinka a jelikož neumím střídat, jsem nucen celou dobu táhnout balík, který s nadšením sleduje v okolí probíhající závody horských kol. V nejnižším bodě etapy ani nezastavuju a snažím se rychle skrýt před vedrem v údolí Val Meledria, kterým budeme stoupat posledních devět set výškových metrů do Madony di Campiglio. Krajinově velmi pěkný úsek mi ještě zpestřuje telefonická organizace Tomášova předčasného odjezdu a pozorování dvojice cizích Čechů, kteří zběsile pendlují všemi směry a na křižovatkách rozmísťují šipky s nápisy pro svého ztraceného kamaráda.

Chata Vallesinella v lesích za Madonou di Campiglio nabízí asi nejspartánštější ubytování z celého týdne, v pokojích to dosti páchne naftalínem, zato večeře je (alespoň pro mne) skvělá a po dnešním výkonu určitě zasloužená.