4. den   Passo Stelvio

Start	Sesvennahütte
Cíl	Tibethütte
Délka	52 km
Převýšení	1918 m

Počasí se přes noc vůbec nezměnilo, pouze odtál čerstvý sníh z lavic na terase. Naštěstí paní domácí večer pořádně zatopila v kamnech v sušárně (čímž se dle očitých svědků vyšplhala teplota v místnosti až o čtyřicet stupňů) a alespoň se oblékáme do suchého. Ve snaze ulovit pár záběrů ze sjezdu se deru kupředu. Dokumentaristický zápal je odměněn letem přes řídítka a naraženým palcem. Kupodivu v údolí Vinschgau, prší hustěji než nahoře na chatě, takže k autům dojíždíme kolem jedenácté už značně provlhlí. Ještě že od zítřka má být lépe.

Kolem poledne doráží z Čech Lhoťák, kterého pracovní povinnosti s námi nepustily už od soboty a po dlouhém přebalování a posedávání v nádražním baru vyrážejí jednotlivé výkonnostní skupinky na nejdelší výjezd tohoto týdne směr Passo Stelivo. Z vesničky Prad je to nejprve táhlé stoupání bez zatáček údolím potoka, výše pak narážíme na první serpentinu s neuvěřitelným číslem 48! Stoupám sám a jelikož v mlze se nelze kochat výhledy na okolní horské štíty, zůstává jedinou kratochvílí počítání zatáček, které v této dolní části přibývají neuvěřitelně pomalu. Dvakrát během výjezdu ladím oblečení a tepelnou (ne)pohodu, jinak se snažím nezastavovat. Na Fransenzhöhe (2189 mnm.) za zatáčkou č. 22 odbočujeme s Petrem do hospody a dáváme vydatnou zeleninovou polévku. Špatné počasí má přeci jen dvě velké výhody. Jednak za těchto podmínek kolem nás jezdí minimum aut a motorek a i teplota pod deset stupňů s mírným vodním chlazením je určitě pro výjezd příznivější než nějaký ten letní pařák. Posledních pět set výškových metrů už utíká rychleji a nahoru dojíždím v čase přesně dvojnásobném, než nejrychlejší Kubáč. (No ono mi je taky dvakrát tolik...)

Chata Tibethütte (2780 mnm.) s kruhovým půdorysem je fantasticky položená na skalním ostrohu a přímo z restaurace je vidět na posledních třicet serpentin. Koupel v teplé vodě a převlek do suchého je tou nejzaslouženější odměnou za podané výkony. Škoda jen, že v pokojíkách je slabých třináct stupňů (nad nulou). Paní domácí totiž nezvládá manipulaci s otopným systémem (ráno se ukáže, že bohužel neumí ani příliš počítat) a až po několikáté telefonické konzultaci s manželem (odjel do údolí sledovat svoji Squaru Azzuru na Euru 2008...) se z historických radiátorů začne linout jakés takés teplo. Večeře je opět čtyřchodová, ale do mého zkrouceného žaludku se vejde tak akorát půl předkrmu a jedno pivo. Ještě že si alespoň mohu v duchu odškrtnout nejvyšší silniční sedlo Východních Alp...