3. den   Val d'Uina

Start	Sent
Cíl	Sesvennahütte
Délka	32 km
Převýšení	1685 m

Ráno je zataženo, vyrážíme táhlým stoupáním do údolí Val Sinestra. V La Crusch odbočujeme uzoučkou stezkou po klouzajících mokrých kořenech až dosáhneme visutého dřevěného mostu přes potok zavěšeného na lanech s téměř himálájskými parametry. Od samoty Zuort obracíme po druhém břehu zpátky k Innu. Déšť ustává a po výjezdu z lesa lze poprvé spatřit v dálce tajemné údolí Uina. Nemohu od něj odtrhnout oči a tím pádem nesledují cestu před sebou. Rázem je cementový potěr ze včerejšího deštivého sjezdu překryt tmavším materiálem ryze biologického původu...

Z vesničky Vna (kam na ty názvy Švýcaři choděj?) následuje silniční sešup až do údolí k řece. V osadě Sur-En je třeba se posilnit na nadcházející tisícovku výškových metrů. Po obědě vyrážím první a ani ne po hodině se přede mnou vynořuje z mlhy fantastická scenérie skal s vyrubanou stezkou v levém úbočí s četnými tunely. Z tohoto pohledu není vůbec patrné, že by údolí bylo průchozí a zdá se, že končí vysokou strmou skálou. Na úvod je třeba překonat krátký strmý výšvih z části pokrytý sněhem, pak stezka pokračuje vzhůru a záhy mizí v tunelu, který je z velké části vyplněn ledem. Docházejí další a kocháme se společně neuvěřitelnou přírodní scenérií. Skoro kolmá skála pod námi mizí po mnoha desítkách metrů v divoké horské bystřině na dně údolí. Za tunelem se stezka místy zužuje sotva na metr a všímám si, že Švýcaři budují zábradlí spíše na těch širších místech. Postupně procházíme ještě několik tunelů a jednu větší sněhovou závěj. Míra neváhá a jen trochu širší místa projíždí v sedle. Brr. Polévá nás horko, zato v místě, kde končí šluchta pod námi a údolí se zužuje na pár metrů zavane od jihu z Itálie ledový vítr. Průměr klesá na 7 km/h, teplota na 3 stupně. Opět prší a dlouhý výstup do sedla Schlinigpass (2309 mnm.) je zahalen v mlze. Přes četná sněhová pole dojíždíme postupně do chaty a promočené části výstroje rozvěšujeme v sušárně, kde není o mnoho tepleji než venku.

Rychle sprchu a nějaké to jídlo. Krátce před večeří zjišťujeme, že chybí Tomáš. Naposledy byl spatřen na posledním kilometru při sjezdu ze Schlinigpassu. Po něm dojeli ještě Míra s Karlem, kteří ho však už nezahlédli. Venku v dešti a mlze je viditelnost sotva padesát metrů, ale stopy, které v blátě a sněhu vyryla dvacítka cyklistů před ním by neměl být problém sledovat. V chatě není téměř žádný GSM signál, přesto se podaří odeslat dvě SMSky, odezva žádná. Představivost pracuje, žaludek se svírá, jídlo nějak nechutná a začíná se stmívat. Horský vůdce Vládík dává k lepšímu (spíš k horšímu) historky o horolezcích, co celou noc bloudili v kruhu okolo chaty, kterou nemohli najít. Ve chvíli, kdy rázně nakročím od stolu na pátrací akci objevuje se za oknem známá tvář. Ukáže se, že Tomáš minul chatu o pár desítek metrů a vzal to po cestě do údolí. Zastavila ho až dolní stanice chatové zásobovací lanovky o čtyři sta výškových metrů níže. Proč sakra do těch mapek píšu všechny ty výškové kóty? SMSka, kterou odeslal z posledních zbytků baterie mi dorazila až druhý den...