2. den Horskými údolími do Švýcarska

Start	Taufers
Cíl	Sent
Délka	69 km
Převýšení	2242 m

Přestože předpověď počasí nevěští nic dobrého, je ráno v šest hodin nebe vymetené. Po snídani a rozloučení s milými hostiteli vyrážíme ve dvou skupinách. Áčko má ambice vystoupat tisíc výškových metrů do vyhlášeného údolí Val Mora (to musím vidět!), druhá skupina volí kratší trasu přímo úbočím údolí až do sedla Costainas.

V ranním chládku se jede pěkně, švýcarský policista na celnici nám přátelský kyne na pozdrav, ve stoupání je stále na co koukat a po necelých dvou hodinách jsme na sedle ve výšce 2234 mnm. Nebe se zatáhlo a kolem začínají poletovat sněhové vločky. Okolní štíty se halí do mlhy a tak rychle prcháme dál. Pokus natěšeného trailisty Míry o sjetí pětimetrové štěrkové výsypky končí v parakotoulech bez kola. Kousek za samotou Alp Mora, začíná strmý pěší úsek, který nás dovede na další sedlo 2332 mnm. Zde už sníh přechází v déšť, což však neodradí skupinku extrémistů od nápadu odchýlit se od plánované trasy a sedla Ofenpass dosáhnout horskými stezkami (v mapě znázorněny červenou tečkovanou čárou). V restauraci na Ofenpassu již trochu promoklí obědváme a netrpělivě vyčkáváme příjezdu trailových průzkumníků. Jejich zdržení se posléze vysvětluje neúspěšným hledáním ztracené GPSky. V načančané restauraci si připadám v mokrých cyklohadrech poněkud nesvůj. Ne tak Ivoš, který s belmondovským gestem otírá upadlou lžíci o pozadí kalhot a k obrovskému zděšení švýcarské servírky ji hodlá opět použít.

Při sjezdu po mokrém asfaltu za sílícího deště se těšíme na další zahřívací stoupání směrem k samotě A. da Munt. Kromě postaršího sedláka zde hospodaří čtyři salašničtí psi a ti mají nepříjemný zálusk na naše lýtka. Snažím se úspěšně krýt vlastní tělo za kolem, což nejaktivnějšího salašníka dohání k nepříčetnosti. Tančím s kolem polku, kolem mě rotuje zuřivé psisko, nepříjemná situace. Psík po chvíli usoudil, že ze mě moc masa stejně nebude a spokojil se s již dříve ukousnutou Láďovou neoprenovou botou.

Následuje singletrackový sjezd, kde ulovím i pár atraktivních záběrů. Míra předvádí dnes již druhý pád (opět mimo obraz) a způsobuje si bolestivou zhmožděninu ramene.

Ze sedla Costainas očekáváme tisíc výškových metrů sjezdu až do údolí Innu. Cestou projíždíme nejvýše položený borovicový les v Evropě a zapadlou Švýcarskou vesničku S-Charl. Opět prší a vzhledem k charakteru povrchu brzy připomínáme směnu dělníků z cementárny. Od Innu pak stoupáme přes Scuol do malebné vesničky Sent, kde nás v baťůžkářském hotelu Swissroof vítá kromě milé recepční i nádherně roztopený krb. (je zajímavé, že Švýcaři zde topí hoblovaným truhlářským řezivem kvality, o které se nám v Čechách ani nesní...)

Na večeři odcházíme do sousední restaurace, kde oceňuji fantastické zařízení - jakési hermeticky uzavřené akvárium pro kuřáky, dokonce s malými kulatými okénky. Sakra kdy už to přijde i k nám ?! Jídlo je dobré, obsluha milá (neví si rady pouze s Láďovou multijazyčnou objednávkou "Pizza half with Bosáček") a brzy po večeři nám na všech stolech přistává dřevěná lyže se skleničkami sladkého likéru - pozornost podniku.

Před spánkem máme ještě možnost sledovat na velkoplošné projekci koncert tureckých černokněžníků, kteří během patnácti minut sežehli naděje našich čutálistů na postup do čtvrtfinále Eura. Jíra s Honzou ještě relaxují u kulečníku, většina však odchází brzy na kutě.