8.den Do cíle

Start	Rif. Generale Papa
Cíl	Rovereto
Délka	32 km
Převýšení	331 m

Skromné podmínky v prťavém pokojíčku mému spánku nepřejí a už v 5:45 vyrážím na procházku. Počasí vypadá i pro dnešní den skvěle (kdo to objednal?) a po snídani se snažíme rychle vyrazit na poslední etapu. Spěch se stává osudným Davidovi, který se dnes (snad poprvé) přesně drží itineráře a vyráží napřed. Itinerář totiž (snad poprvé) úplně neplatí a po výjezdu k Arco Romano volíme citem namísto výjezdu na vrchol Palon zkratku přes sedlo Sette Croci a po chvíli pěší turistiky se napojujeme na cestu E5, která slibuje očekávaný sjízdný trail úbočím. Davida zastavuje úsek s řetězy a je nucen se nepřehledným terénem hodný kus vrátit. Trail je opravdu impozantní, lepím kameru na přilbu a na rozcestí před Rifugio Lancia kam pokračuje hlavní skupina odbočuji vlevo v touze zdolat perlu Alpských sjezdů - trail Bochetta di Foxi.

Zdeněk a Míra, kteří pojedou se mnou jsou na tom psychicky o poznání lépe, neb jednak nevědí do čeho jdou a též jejich fyzická výbava i duševní neopotřebovanost je předurčují k lepším výkonům. Nejprve nás čeká travers po uzoučké stezičce v dosti strmé suti, pak krátký prudký sjezd lesíkem a už to začíná. Kdybych neměl informace od Elmara Nesslera, že horní úsek je nejtěžší a pak už to vcelku jde, okamžitě bych obrátil kolo. Takhle s mírnými obavami filmuji kluky, kteří v kamenitých a zarostlých serpentinách kličkují odvážně po uzoučké stezce dolů. Povětšinou nosím, občas zkouším jet, ale vůbec mi nedochází, jak bez pádu do údolí povést obrat v zatáčce, jejíž poloměr je podstatně menší než rozvor kol. Zdeňkův recept "otočíš řídítka co to jde a doufáš..." odmítám nad hlubinou zkoušet. Asi po stopadesáti výškových metrech naštěstí dochází na Elmarova slova a stezka se stává jetelnou i pro řadové trailisty. Šest set výškových metrů v serpentinách strmým svahem po úzké stezce s překvapivě dobrým povrchem je vpravdě doživotní zážitek. Dole se cesta rozšiřuje, ale je hodně rozryta erozí a tak kličkujeme mezi kameny v měkkém písku. Ve snaze pustit rychlé chrty před sebe parádně zaplavu a konečně taky letím přes řídítka.

Z neznámých důvodů se obtížně sjízdná cesta skokem mění v parádní asfaltku, kde díky sklonu lze pomýšlet i na rychlostní rekordy. Ve vesničce Anghébeni se napojujeme na hlavní silnici po které v tempu ukrajujeme posledních patnáct kilometrů do úplného cíle v Roveretu, kde se setkáváme s hlavní skupinou. Čtyři dobrovolníci vyrážejí o vlak dříve napřed, aby zbytek mohl oslavit šťastný konec akce na zahrádce nedaleké pizzerie.

S příjezdem vlaku do nádraží Fortezza pod Brennerem, kam pro nás přijedou kamarádi s auty konečně Pán Bůh vytahuje stavidla, která přesně před týdnem nahoře zavřel aby nám tak dopřál již tradiční týden vpravdě letního počasí pro naše putování po horách...