4.den Vzhůru do Dolomit

Start	Sexten
Cíl	Lavarella hütte
Délka	54 km
Převýšení	1536 m

Dnes začíná vlastní putování po Dolomitech, kde zcela bez podpory aut strávíme čtyři další dny. Začínáme po asfaltu z mírného kopce a charakter cesty láká k rozhledům. To se stane osudné Míše, která, zastavujíc u okraje silnice je nemilosrdně přizemněna kochajícím se Jaroušem. Zbytek pelotonu naštěstí dobrzdí a hromadný pád se nekoná.

Prvních pětatřicet kilometrů střídáme údolní štěrkovky s asfaltem směrem na Toblach a Cortinu. Na křižovatce u Peutelsteinu odbočuje vpravo dle plánu příšerně strmá a úzká asfaltka (v průměru dvacet, místy až pětatřicet procent), která končí u hospody Stua. Raději rychle valím dál, většina však neodolá a dává jedno až dvě postupové. Asfaltka přechází v hrubozrnnou až kamenitou štěrkovku, která mě po dobré hodince zavede do útulné chaty Senneshütte (2120 mnm.). Sympatické děvče tu pod názvem Sennesnudel servíruje neméně sympatické těstoviny, které si skoro každý nově příchozí, hned po tom co utrousí pár drsných slov na moji adresu, bez váhání objedná.

Po obědě pokračujeme z kopce k další horské chatě Fodara a za ní se už zvyšujícím sklonem ohlašuje nejstrmější "silniční" úsek na trase - sjezd serpentinami podél skalní stěny k hostinci Pederü. Opravdu je to místy neuvěřitelných pětatřicet procent. Pohled nazpět do strmého skalního kotle vnucuje myšlenku jak mohlo někoho v minulosti napadnout vytesat nahoru silnici. Naším dalším směrem se vine na první pohled nevábná cesta mizící serpentinami v obrovské přírodní štěrkovně. Průmyslový charakter okolí posléze vystřídají romantičtěji vyhlížející lesíky míchané s klečí. Konečně se před námi objevuje obrovský kotel s jezírkem u něhož stojí vysněná chata Lavarella. Uvnitř nás v krásné dřevěné místnosti čeká bohatě prostřený stůl kde po nezbytném osprchování a převleku shledáváme značný nadbytek jídelního náčiní. Vysvětlení předčí všechny nejodvážnější představy. Nejprve se servírují nezbytné těstoviny s tomatem a parmezánem následované v závěsu salátovými mísami. Pomalu začínám míti dost, ke stolu se však blíží servírka ověšená talíři s řízky formátu A5 a hranolky. Proto tolik příborů. Těsně za půlkou (řízku) přiznávám porážku a nabízím svoji porci dál. Sluší se přiznat, že naše skupina je řádně vychovaná a žádné zbytky jídla nevrací. Lehce klofnu do závěrečného dezertíku, který záhy mizí v žaludcích mých nejbližších sousedů. (Kam to proboha dávaj?). Jelikož na stěně visí kytara, zazpíváme si ještě pár písniček a odcházíme spát. Dnešní výběr spolunocležníků nebyl tak šťastný a tak spíše poklimbávám buzen jejich chrápáním střídaným hlasitými výčitkami vlastního žaludku...