Dnešní datum: 28. 03. 2024   

 2.den Po stezkách přes sedla do údolí Pustertal

Vloženo: 02. 07. 2006 (1257 přečtení)

Start Neue Porze hütte
Cíl Sexten
Délka 54 km
Převýšení 2198 m

 

Ráno je nebe opět modré a v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů je i příjemný chládek (zatím). Snídáme, obdivujeme nádherná panoramata okolních hor i fantasticky položenou chatu, která byla pro dnešní noc naším domovem. Jirka opět roztomile zápasí se svoji GPSkou, které začínáme říkat Tamagoči. Čeká nás nejprve krásný, v závěru pěší výšlap do sedla Tilliacher Joch, kde se poprvé setkáváme se zachovalými, téměř sto let starými pozůstatky vojenských objektů z první světové války. Následuje přes šest set metrů dlouhý sešup, nejprve po staré vojenské silnici. Výraz silnice je hondě nadnesený, zpočátku kodrcáme po kamenech velikosti koňské hlavy a zároveň se obdivujeme vytrvalosti vojáků, kteří zde toto dílo v podstatě holýma rukama počátkem minulého století budovali. Vladim prožívá radost z toho, že konečně jedeme z kopce tak intenzivně, že si zapomíná nasadit přilbu, což v kontextu s povrchem silnice, sklonem a okolními skalami vyhlíží značně drsňácky. Níže se kvalita povrchu lepší, což ale nebrání Zdeněčkovi, aby před ostrou zatáčkou neprorval plášť i s duší. Čekání na opravu vyplňuje zbytek skupiny konzumací energetických potravin a Suška předvádí nebezpečně vyhlížející pád zády na kolo v nulové rychlosti.

Na křižovatce Bivio Ciadon se dělíme. Extrémní skupinka Míra, Jarouš, Tomáš a Míša si chce střihnout černou variantu přes Passo Palombino (2035 mnm), ostatní (rozumnější) volí objízdnou trasu přes Zovo a rázovitou vpravdě italskou vesničku Costalta. Neuváženě se řadím do první skupiny, za což jsem odměněn prvním dnešním drsným stoupákem. Až nahoře mi dochází, že kolega Reiner, který mi popisoval cestu přes sedlo, těmi třemi sty posledními metry, které je nutno kolo tlačit, myslel metry výškové. Krajina je ale nádherná, vedro je rozhodně menší než včera, takže co víc si přát. Snad jen trochu jídla. Půl pytlíku dětských piškotů na den při takovýchto výkonech není rozhodně mnoho, navíc z mapy nelze vyčíst, zda někde potkáme ještě hospodu. Ze sedla dolů je to nádherný úsek po úzké a strmé lesní cestě, kterou klesáme až na 1480 mnm. Odtud to bude devět set výškových metrů nahoru převážně po štěrkových a kamenitých cestách. Brr. Své naděje upírám ke stavení na mapě označeném jako Malga Silvella. První šok z obrovitého vlčáka, který na mě od chalupy ostře vystartoval (normálně se mi v takovýchto situacích v mžiku ztrojnásobuje tep, hodnota 660 je ale mimo fyziologické možnosti) střídá úleva, neb usměvavá paní nám hned nabízí guláš s knedlíkem. Nabídka ryze českého jídla v Jižních Tyrolech nás překvapuje až do chvíle, než se vyjasní, že obyvatelé stavení pochází z Ukrajiny. Času není nazbyt, a tak dáváme jen pivo (proboha proč tu maj dvoudecky?) a chléb se sýrem a sušeným masem. Pět set výškových metrů, které nám ještě zbývají do sedla Kniebergsattel (2329 mnm) mi nedopřává klidu k trávení a jako první vyrážím nahoru. Výhledy jsou opět krásné, okolo vyluzují neuvěřitelné zvuky skupinky svišťů, stále častěji tlačím, protože sklon i únava se zvyšují a na sedlo dorážím okolo čtvrté. Odtud je to ještě asi deset minut pěší šikmý traverz suťovým úbočím na nejvyšší bod celého zájezdu s nadmořskou výškou 2387. Zde nás kromě sošky Panny Marie vítají i zbytky zákopů po italské (či rakouské?) armádě. Možný sešup do údolí láká a dá mi dost práce přesvědčit unavené tělo a hladový žaludek, že vyhlášený trail Costa de la Spina si nelze nechat jen tak ujít.

Hřebenovka je opravdu nádherná, zážitek umocňuje nárazový boční vítr, který cyklistovi mé váhy značně znesnadňuje udržet stopu na uzoučké stezičce nad strmým srázem. V druhé polovině stezka vede už výhradně dolů až na 1800 mnm. Teď však bude nutno zaplatit za překrásný zážitek kodrcáním zpět úboční lesní cestou, která postupně přechází ve stezičku a únavným způsobem stoupá. Konečně začínám chápat jaký je rozdíl mezi tzv. Alpskou a Dolomitskou vrstevnicí. Alpská sice stoupá, ale plynule. Zato Dolomitská, ta co chvíli zhruba o polovinu nastoupané výšky opět klesne...

Konečně se napojujeme na cestu, která spadá zpod Kniebergu a vracíme se na naši trasu. Ve sjezdu nás překvapí v jednom místě nastojato umístěná fošna coby odvodňovací žlábek. Rychlý Jarouš málem padá, já s Míšou coby pomalí sjezdaři stačíme přibrzdit a downhillový Míra, jehož kolo se v šílené rychlosti jen lehce dotýká špiček kamenů na cestě, dole neví o čem si ostatní s vytřeštěnýma očima povídají.

Po drobném kufrování v terénu, který vůbec neodpovídá mapě zastavujeme ukojit obrovský hlad na Nemeshütte a posilněni se rychle za soumraku spouštíme posledních pět set výškových metrů do malebného městečka Sexten, kde na nás čekají čtyři překrásné apartmány v residenci Rudlerhof.




     



Autor: guru | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout èlánek

Kalendář
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Kontakt