1.den Z Lienzu na hřeben Karnischských Alp

Start	Lienz
Cíl	Neue Porze hütte
Délka	75 km
Převýšení	1954 m

V sobotu ráno je v naší ulici nezvyklý ruch. Místní navazují na střechy spousty kol, přespolní přijíždějí auty i na kole. Na cestu nám příbuzní a sousedé mávají v 10:15. První zastávka v Dolním Dvořišti se nese ve znamení dobrého jídla a s posledním soustem přijíždí další posádka, které řidič však nepovolí víc než jedno kafe. Ládík, který si objednal navíc grandiózní dortík je bez milosti vyměněn za již najedeného Lhoťáka z našeho vozu a nově složená posádka Sharanu hnána touhou zhlédnout v televizi galapředstavení afrických čutálistů spěchá dál. K večeru se nad Rakouskem začínají stahovat mraky a po průjezdu tunelem do Jižních Tyrol nás skrápí vytrvalý déšť. Kdybych pečlivě nesledoval předpověď počasí, která slibuje na zítřek ažůro, bylo by mi skoro do pláče. V Lienzu nás vítá pension Amlacherhof, vzhledem nápadně připomínající budovu nádraží v Nymburce a všichni při vědomí zítřejšího ranního startu jdou brzo na kutě.

Ráno po snídani sundáváme kola a každý se snaží svůj stroj tu očistit, tu promáznout a objevují se dokonce i snahy o menší opravy. V devět hodin Vladim velí k  nástupu a organizuje překvapení - slavnostní předání daru, na který se mně složila celá naše obří skupina. Modrá bednička s nápisem ParkTool obsahuje spoustu speciálního nářadí od renomované firmy a dělá mi opravdu (ale opravdu) radost.

Přesně v 9:46 vyjíždíme na slavnostní prolog ulicemi starobylého centra Lienzu a po triumfálním průjezdu náměstím pokračujeme po proudu řeky Drávy až do dvacet kilometrů vzdáleného Flaschbergu. Na začátku cesty, po které jsme měli přejet hřeben Lienzenských Dolomit je ale tolik různých cedulí zakazujících téměř vše, především pak jízdu na kolech, že volíme náhradní variantu po státní silnici, kde se přes nás co chvíli s rachotem převalí tlupa černých motorkářů na svých litrových strojích. Proto těsně za sedlem zdrháme ze silnice na lesní štěrkovku, která nás přes sedlo Röten (1290 mnm.) dovede do vesničky St.Jakob v údolí Gailu. Zde při vědomí očekávaného třicetikilometrového stoupání za letního žáru drsně odrážím snahu o útěk do první hospody, čímž těžce hazarduji s pracně nabytou autoritou. Až o půl třetí zastavujeme zcela upečeni v St. Lorenzen, kde dáváme oběd a část osádky lituje, že ráno nezvolila západní odpočinkovou variantu. Po obědě nás čeká ještě pár kilometrů na rozžhaveném stoupajícím asfaltu a v Untertiliachu se spouštíme dolů k řece a posléze uhýbáme do bočního údolí Dorfertal, kterým vede stále stoupající cesta až k chatě Neue Porze hütte (1942 mnm), kde máme objednán nocleh s polopenzí. Nad horami se stahují mračna a záhy přichází i první bouřka. Chvíli čekám pod střechou seníku, než se pořádně rozprší a posléze vyrážím dále. Do cíle dojíždíme v různém stupni promočení, naštěstí v chatě je skvělá a prostorná sušárna na oblečení i nádherné sprchy, takže za hoďku jsme již všichni náležitě zrenovováni a po všech těch cestovních útrapách si užijeme první vysokohorské večeře. S ohledem na své vnitřnosti věnuji závěrečnou zmrzlinu kamarádům a odcházím dohnat svůj spánkový deficit do maličkého skladu matrací kde spím úplně sám, když chrápání kamarádů v sousední místnosti dokonale tlumí molitany opřené o prkennou stěnu.