5. den Z velehor do malebného údolí

Start	Tibethütte
Cíl	Rif. La Baita
Délka	46 km
Převýšení	1000 m

Na zužující se posteli (jak jinak to uspořádat v rotundě?) jsem se překvapivě dobře vyspal, na trail Bocchetta di Forcola, který představuje dnešní černou variantu si ale netroufám. Po snídani mi popletená vedoucí při placení ubytování sděluje, že po nás zůstalo pět nezaplacených radlerů a šest piv. Zdá se mi to nemožné, protože naše skupina bývá v tomto ohledu překvapivě disciplinovaná. Po krátké diskusi rezignuji a platím 44 Euro navíc. Až někde dole v Bormiu mi dochází, že paní vrchní si symboly vzniklé při odškrtávání večerního placení ráno popletla se známým grifem pinglů, totiž páté donesené pivo zapisovat přeškrtnuté. Nu což, vracet se nebudu...

Počasí se umoudřilo, kocháme se nádhernými výhledy a postupně se oddělují jednotlivé skupinky ke sjezdu do Bormia. Ze sedla Umbrailpass odbočuje Áčko na trail Bochetta di Forcola, kde ho za sedlem Forcola (2768 mnm.) čekají rozsáhlá sněhová pole. Jarouš to posléze hodnotil slovy "více na lyže než na kolo".

Při sjezdu po silnici potkáváme spousty motorek, aut ale také nadupaných silničářů, kteří stoupají vzhůru. V půli kopce ještě měním brzdové destičky, jsa varován podivnými zvuky které s linou ze zadní brzdy a pak se už po noříme do tunelů a galerií, které nás zavedou do dolní části silnice k Bormiu. V tomto známém lyžařském středisku je skoro o dvacet stupňů tepleji než nahoře na sedle a tak pod markýzou útulné hospůdky na náměstí dáváme výborný oběd zakončený lehce ztvrdlým štrúdlem za čtyři Eura. Příliš se netěším na následující silniční úsek, kdy musíme klesnout ještě o tři sta metrů níž údolím a na každém kroku narážíme na stopy po budování jakéhosi mohutného vodního díla. Naštěstí většina aut zde jezdí novou sinicí, vedenou převážně v tunelu a tak kolem nás sviští pouze skupinky nalehko vybavených silničářů. V osadě Le Prese začíná obávané stoupání o devět set výškových metrů výše. Nejprve makáme vzhůru nekonečnými asfaltovými serpentinami, které končí v rázovité vesničce Fumero. V odpoledním žáru mi navíc došla voda a starostlivě tankuju z podezřelé trubky o které místní rolník prohlásil "potabile". Za Fumerem u samoty Fontanaccia mizí cesta v lese a povrch je odtud vyskládán velkými kameny. Sklon a únava vybízí spíše k tlačení, někteří jedinci však hrdě šlapou. Asi po třech kilometrech se cesta rovná a vjíždíme do fantastického údolí Val Rezzalo, kde bují horská květena a podél potoka je rozeseto pár povětšinou opuštěných kamenných stavení. V chatě La Baita (1866 mnm.) nás už očekává její majitel, jediný celoroční obyvatel údolí, věčně usměvavý Alessandro. Po nezbytné sprše postupně posedáme na terásku s romantickým výhledem na kamenný kostelík a příjezdovou cestu. Čistotnější jedinci máchají své prosolené svršky v potůčku s klapajícím mlýnkem, slunce se zvolna cudně skrývá za majestátní kulisy okolních třítisícovek a moji duši prostupuje pocit, že dnes bydlíme v ráji...

Alessandro se ukazuje jako všestranně schopný člověk. Nejenže operativně zvětšil inzerovanou ubytovací kapacitu na 23 míst, ale uvařil pro celou naší tlupu i vynikající večeři zakončenou vlastnoručně pečenými ovocnými koláči. Před večeří naše hladové žaludky ještě napíná projekcí DVD Andrease Albrechta Transalp Abenteuer Alpencross, zatímco po ní pro změnu trneme nad osudem Míry, který si dnes naložil sólo trasu a přijíždí až po setmění.

Při debatě s panem domácím se dozvídáme, že veškerou elektřinu pro provoz chaty vyrábí v malé vodní elektrárně na protékajícím potůčku a postupně stále vylepšuje vybavení svého útulného sídla, kde tráví i všechny zimní víkendy. Sem se určitě musím ještě někdy vrátit...

Autor: guru | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |