![]() |
![]() |
![]() |
Start | Tamsweg |
![]() |
![]() |
Cíl | Klosterneuburger hütte | ||
Délka | 79 km | ||
Převýšení | 1368 m |
Po večerní studené sprše spím překvapivě tvrdě. Platím velmi levný kemp, paní dokonce
velkoryse neúčtuje „der blau bus" (asi má špatné svědomí, že nám včera nedala žetony na
sprchu). Sušáci opět vyrážejí hodinu před ostatními. Auto převážejí Jarda s Míšou a Mírou.
Murská cyklostezka s povětšinou příznivým sklonem ostře kontrastuje s předchozími
horskými etapami. Svištíme podél překrásné řeky a místní úzkorozchodné „museumbahn". Je
opět vedro. Na patnáctém kilometru odrážím první pokusy o únik do hospody a hoši si tedy
musí zpestřovat poněkud fádní jízdu častými spurty na obecní cedule. V St.
Lorenzen
podlehnu již hlasitému reptání a dáváme oběd v překrásné pivovarské restauraci St. Georg. Po
chvíli dorážejí i Sušáci, kteří stále udržují svůj poměr hospod k ujeté vzdálenosti. Nejvyšší
týdenní teploty kulminují během druhé půle údolní části, navíc stezka jako stvořená pro
rodinné výlety nám vrchařům tolik nesvědčí a do Teufenbachu dorážíme po kouskách úplně
upečení. Jarda zaparkoval auto na strategickém místě ve stínu u parku a nedbaje bontonu
utíkáme se svlažit do sprch u tenisových kurtů. Kdo se zrovna nesprchuje tak usíná pod
stromy v parku aby nemusel myslet na těch 1100 výškových metrů, co nás čeká do cíle
dnešní etapy. Tomáš, který odtud převáží auto do úplného cíle ve Stainachu povzbuzen
několika vítěznými spurty je v pohodě. Ostatní nasedáme na kola a vyrážíme směrem na
Oberwölz. První údolí vede mírným stoupáním, v Schilternu však odbočujeme vpravo na
silnici vedoucí k překrásnému jezeru Gellsee (1299 mnm). Kousek za jezerem se odděluje
skupinka silničních šílenců, kteří neváhají ztratit dvě třetiny ze šesti set pracně nastoupaných
výškových metrů, aby mohli dojet až k chatě po úzké asfaltce. Zbytek velmi roztrhaného
pelotonu ukrajuje další výškové metry po horské silnici do zapomenutého lyžařského
střediska Lachtal. Odtud už vede vcelku prudká štěrkovka až na chatu Klosternuburgerhütte,
které bude naším posledním útočištěm na této výpravě. Zdá se, že tady sprchlo a horko už
není tak hrozné, zato si nás vyhlídla hejna much, které jsou dobře živy z našeho potu. V jednu
chvíli jsem jich na levé ruce napočítal třicet. Mám už toho docela plné zuby, šlapu jak
automat a snažím se myslet na něco jiného. Drkotáme po hrubé štěrkovce závratnou rychlostí
6 kilometrů za hodinu a výjezd se zdá nekonečný. Když už únavou skoro usínám, vytrhuje mě
z letargie pohled jak vystřižený z Verneovky. Na překrásném hřebínku s horskou chatou
rotuje třináct obrovských vrtulí větrné elektrárny. Točí se ještě pomaleji než mé nohy ale
určitě se u toho tolik nenadřou...
Je po půl osmé, mám trochu strach, abychom ještě stihli objednanou večeři. Na chatách
Alpenvereinu panovává poměrně přísný řád. Nikde ani noha, s obavami klepu na dveře.
Ztepilá čtyřicátnice (asi další díl mého blouznivého snu) mi otevírá a vpouští dovnitř
s bujarým pozdravem „Hi! I am Christina". V hlavní místnosti zmatek v mé hlavě dostupuje
vrcholu. Ze stropu totiž visí několik set vánočních ozdob (je 24. červen, od Vánoc již nelze
býti dále) a stěny, které na podobných místech zdobí většinou jen historické portréty bývalých
chatařů jsou ověšeny třpytivými hvězdičkami, papírovými stromečky a dalším podobným
haraburdím. Zmůžu se jen na vtipný dotaz „dnes jsou Vánoce?" a s otevřenou pusou zírám.
To není možné. Určitě se za chvíli probudím v půli kopce s uvařenými lýtky a ty tam budou
vrtule, cingrlátka i bruneta. „Tady jsou každý den Vánoce" odpovídá medově chatařka. Asi
máme růžový lístek...
Teprve ve sprše si vše srovnám v hlavě a ujistím se, že všechny ty bizarní a pohádečné věci
jsou reál. O to větší pobavení nám skýtají udivené pohledy dalších našich přijíždějících
cyklistů, kteří se vždy zdráhají uvěřit tomu, co kolem sebe vidí. Servírují se nezbytné
Kasperknödlsuppe, špagety s vynikající omáčkou a samozřejmě pivo. Když kolem půlnoci
usměvavá Christina vyhlašuje asi třetí „letzte runde" je jisté, že to tady s přísným řádem chat
Alpenvereinu nebude tak zlé...