1.den Od Krimmlerských vodopádů na Hahnenkamm

Start	Wald im Pinzgau
Cíl	St. Johann in Tirol
Délka	73(68)km
Převýšení	1706 (1164)m

Auto s Plzeňáky doráží až neuvěřitelně včas, takže plánovaný start naší Tour o půl desáté skoro stíháme. Slavnostní prolog letos obstará vyhlídka na 380 metrů vysoké Krimmlerské vodopády, které jsou od našeho kempu vzdálené asi 7 kilometrů. Je vidět, že říčku napájí ledovec, protože ráno je vody o poznání méně než včera večer. Přesto je to úchvatný pohled. Zpět do Waldu svištíme po silnici v podstatě bez jediného šlápnutí. Čerstvě namazané stroje zatím jedou bez problémů, pouze Fred se podezřele často zajímá o doplňování brzdové kapaliny. Vládík získává povolení k parkování v kempu na dva dny až poté, co svoji žádost přikrmí desetieurovou bankovkou. Pak už nic nebrání tomu, abychom vyrazili východním směrem po Tauernské cyklostezce, jež právě pod Krimmlerskými vodopády má svůj začátek.

Po prvních dvaceti údolních kilometrech se naše trasa lomí jednak k severu a jednak výrazně nahoru, neb v Mülbachu začíná úsek nepřetržitého stoupání skoro o tisíc metrů výš do sedla Stangenjoch. Sklon dosahuje místy až dvaceti procent a v poledne nás letní sluníčko najde i v tomto zaříznutém údolíčku. Neuváženě si sundávám přilbu a musím co chvíli chladit hlavu v potoce. Odpočinek by byl namístě, ale na mapě není značena široko daleko žádná hospůdka. Poslední naději upíráme ke střeše, která se objevuje v serpentinách vysoko nad námi. Vzápětí nás předjíždějí hoši na terénních motorkách KTM a bujaře nám mávají. Z nadějné střechy se vyklubala chata BaumgartenAlm, kde vyčerpaným poutníkům podávají pivo a chléb se sýrem. Volím konvenční ementál, většina však neuváženě experimentuje s místními kozími či ovčími specialitami jejichž intenzivní zápach nápadně připomíná olomoucké tvarůžky. Své pivo dopíjím raději venku a z rozhovoru s místním bikerem si dělám obraz o charakteru terénu pro zbývající úsek dnešní trasy. Přímo na sedle Stangenjoch nás vítá stádo růžových selat a těsně za ním pak slušný kamenitý sešup v docela drsném sklonu. Míra opět ve sjezdu dle svého zvyku nepoužívá brzd a po chvíli procvakává duši. Jeho asistentka Míša mu ochotně odevzdává svou rezervní, čímž idylicky demonstruje světlé stránky stavu manželského. Záhy dochází zpráva od dnešního převozníka Sušky, který doporučuje pro dobytí dnešního vrcholu Pengelstein (1935 mnm) jakousi cestu po vrstevnici, vedoucí údajně pravým úbočím údolí. Nálada ve skupině není nakloněna improvizaci, naopak znavenější část výpravy volí ulehčenou variantu s přímým sjezdem až do Kitzbühelu. Přes zjevný odpor se vydáváme na Suškou doporučovanou odbočku, čímž si slovníček odborných cyklistických pojmů rozšiřujeme o termín „Alpská vrstevnice". Tím se zde myslí kromě klasicky chápané roviny i v podstatě jakýkoli skon, který je člověk ještě schopen jet v sedle. Aha, takže až když slezu a tlačím pak teprve začíná kopec. Takže po takovéto vrstevnici brzy dorážíme o dvěstě metrů výše k horskému statku, za nímž cesta téměř mizí a po chvíli pěší turistiky (té ještě tento týden bude...) následuje pěkný singletrack na UsterkaarAlm. Ještě kousek sjízdných stoupajících serpentin a jsme pod místem, které mi popisoval místní biker v předchozí hospodě. Dvěstě výškových metrů tlačení po černé sjezdovce. Na štěrku v tomhle sklonu tretry podkluzují takže to zkoušíme raději po trávě. Vrchol Pengelsteinu je posázen horními stanicemi lyžařských lanovek a vleků, jejichž poněkud kosmická architektura hyzdí toto překrásné místo (jako kdyby si to vlekaři nemohli na léto dávat pryč...).

Upocená těla chladí čerstvý vítr, každý se rychle posilňuje nějakou tou sladkostí a brzy všichni vyrážíme severním směrem, kde tušíme vrchol lyžařské fantazie – sjezdovky Hahnenkamm. Shora je to úchvatný pohled. Na pár desítkách metrů od startu závodníci získají více než stokilometrovou rychlost a vrhají se střemhlav do tzv. Myší díry. Na kole by to jelo možná ještě rychleji, krpál je to nehorázný. Zkoušíme to seskákat metodou cik cak, ale brzy raději odbočujeme na červenou okružní sjezdovku, která nás zavede do místa, odkud je do všech směrů zákaz vjezdu cyklistů. Volíme opět černou variantu, která je zde už povlovnější a zavádí nás až do překrásné hospůdky SeidlAlm. Lámeme si hlavu nad překladem jídelníčku, neb se nechce věřit, že zde vaří kopřivovou polévku. Odvážlivci ji statečně testují a chuť i design (nazdobena sedmikráskami) je prý vynikající. Zapřádáme hovor s českým kuchařem z dalekého Trutnova (proto asi ty kopřivy...) a sondujeme možnosti sjezdu o čtyři sta metrů níže do Kitzbühelu. Doporučená serpentinová štěrkovka záhy omrzí a vydávám se na první letošní lekci sjezdu horským terénem s instruktorem Mírou, jehož hlavní zásada je jednoduchá – nebrzdit. Daří se mi přežít bez výraznější újmy a radostně táhnu čtyřčlenný balík po údolní silnici směrem na St. Johann. Můj skvělý pocit z parádní rychlé jízdy kalí až pokyn ze zadních pozic „Vystřídej ho, vždyť vidíš, že už nemůže..." Jako na pokyn startéra se přes mě převalí zbytek balíku a stíhám jen sledovat vzdalující se záda. Valírny holt nebudou nic pro mě. Záhy zatlouká poslední hřebíček do rakve Láďova skupinka svištící kolem mě na horácích čtyřicítkou. No snad chlapci aspoň zatím uvaří večeři...