5.den Serpentinami po horských silnicích

Start	Lavarella hütte
Cíl	Plattkofel hütte
Délka	55 km
Převýšení	2267 m

Ráno nás vítá plechové nebe a po snídani ještě před devátou odrážíme od nádherné chaty na nejnáročnější Dolomitskou etapu. Začínáme opět do kopce až na Passo de Limo, odtud pak doprava po cestě č. 11 překrásným, skoro vodorovným údolím s loukami posetými kameny a obklopenými skalními věžemi. Filmuji tu nádheru a zůstávám zasněn trochu pozadu. Každou chvíli se tu někde přece musí vynořit Vinnetou na svém věrném oři. Místo něj se však za kamenem objeví nasupená postarší turistka zpruzená sedmnáctičlennou skupinou mých kolegů, kterým již musela uhýbat z cesty. Kouzlo je pryč.

U Col de Locia přichází nejstrmější klesání naší cesty. Sestup o tři sta metrů níže po úzké schodovité stezce pro odvážné pěší turisty. Jaká to výzva pro downhillistu Míru. Po prvních opatrných padesáti metrech, kdy se většina z nás přidružuje dřevěného zábradlí skutečně nasedá a stylem připomínajícím slalomáře se spouští do propasti sledován nevěřícími zraky turistů, kteří stoupají za vydatné pomoci hůlek po stezce vzhůru. Sestup je zakončen nádherným brodem, který však rozumnější povahy nahrazují přejezdem úzkého dřevěného můstku. Na silničním mostě Armentarola se opět dělíme. Téeska pojedou po zelené trase přes Passo Falzarego, my ostatní si hodláme zkrátit již tak dlouhou etapu přes Passo Campolongo a cestou poobědvat na nádherně položené chatě Pralongia. Nejprve však musíme klesnout až do St. Casiana a pak teprve pokračovat po modré sjezdovce šest set výškových metrů až na 2157 mnm k chatě Pralongia, jejíž tak útulná terasa se na léto proměnila ve skladiště sádrokartonových desek a jiného stavebního haraburdí. Těsně pod vrcholem mám defekt a za zvuků blížící se bouřky na jasně nejvyšším místě z celého okolí měním duši. Rychle se spouštíme na Passo Incisa a chvíli váháme kterou cestou se dát. Vítězí cesta číslo 3, opatřená mnohojazyčnou cedulkou Pouze pro pěší, ale jelikož Bůh je vysoko, car daleko a bouřka blízko, vrháme se po ní a nelitujeme. Nádherná, stále klesající stezka, široká akorát tak na jedno kolo ústí přesně na sedle Campolongo, odkud rychle klesáme ještě tři sta výškových metrů po asfaltových serpentinách do Arabby. Zastavujeme na oběd (ach ty hospody v údolí...) v restauraci, kde postupně dochází k několika nedorozuměním s personálem.

Pizza Napoletana!!! číšník přináší jídlo, chvíle nechápavého ticha
No měl jsem Marinara, ale nevadí. hladový Honza by zdlábnul i mrkvovou
Já Vám ji vyměním
Nee!!! svírá pevně talíř ve snaze zabránit dalšímu zdržení
Takže vše v pořádku?!
No chtěl jsem Marinaru ale nechte to být...
Rád Vám ji vyměním, není to žádný problém!!!
Neeee to je v pořadku!!! brání nechtěný talíř vlastním tělem ...

To celé italsko německo česky a nahlas.

Vše řeší až rodilá Slovenka, která zde pracuje. Mezitím přijíždějí zcela promoklí silničáři, které zastihla bouřka při sjezdu v plné síle. Oběd se jako obvykle protáhne a na stoupák do sedla Pordoi vyrážím v okamžiku, kdy začíná pršet i tady. Je to krásná silniční dřina - třiatřicet vraceček stoupá až do sedla v nadmořské výšce 2242 m. Déšť příjemně chladí, cestou postupně zkouším uviset tempo za Kubáčem a Vaškem, ale není to reálné. I tak jsem za hoďku a fous nahoře, kde ti, kteří již dojeli, nedočkavě obsazují pozice před televizorem v místní hospodě v očekávání zázraku - totiž kterak zvítězit nad ambiciózním výběrem fotbalistů Itálie bez jediného útočníka. Raději rychle prchám dál. Euforie z asfaltového sešupu mi dává křídla, dokonce předjíždím i jedno auto. Po deseti minutách radosti přichází opět stoupání, tentokrát čtyři sta výškových metrů na Passo Sella (2240 mnm.). Jelikož začíná krápat, uchylujeme se s Jaroušem do jediné, poněkud neútulné hospody na jedno pivo. Hned zkraje se mě trudovitá pani majitelka snaží vykázat z místnosti, kde jsem si dovolil převléci dres za suché tričko na toaletu. Bohužel jí nemohu svou chatrnou němčinou sdělit, že v hospodě, kde se neustále hostům pletou pod nohy její dva až tři obrovští špinaví a chlupatí psi mi skutečně nepřipadá nad rámec bontonu obnažit na dvě vteřinky svůj rachitický hrudník. V místnosti je i malý televizorek, jakási barevná mutace pradávného Šilelisu, takže si od vrchního po skončení zápasu, ve kterém Squadra azzura přeťala naděje našich zlatých nožiček na postup, vyslechneme posměšné "Nach hause..." Raději rychle zaplatíme a plníme jeho dvojsmyslný pokyn.

V nejprudším stoupání na začátek vyhlášeného singletracku Friedrich-August Weg mi zvoní telefon. Volá paní Kasseroler z Plattkofelhütte, kde máme dnes večeřet a spát. Omlouvám se za zpoždění, snažím se nefunět příliš nahlas a vysvětluji, že dorazíme po skupinách až v půl osmé a později. Netuším, jak rychle zvládneme poslední šestikilometrový úsek úbočím hory Plattkofel. Po dešti je odtud nádherný výhled na Marmoladu, okolní údolí a štíty, cesta střídá sjízdné úseky s exponovanými pěšími přechody. Na chatu doráží první skupina přesně o půl osmé, majitelé nás radostně vítají a já si v předtuše další napůl probdělé noci rychle zamlouvám útulný dvoulůžkový pokojík. Postupně dojíždějí další a další členové našeho cyklospolku a podává se večeře dle přesně stejného schématu jako včera. Jen Míša přichází pro změnu v nažehleném tenisovém kompletku a začínáme tušit, jaký druh zboží asi převážně obsahuje její obrovský batoh. Neštastného Lhoťáka, který zůstal na stezce jako poslední se snažím udobřit nabídkou druhého lůžka v nechrápajícím pokojíku. Už se tolik nemračí, ale hned po večeři vytahuje své mapy a vymýšlí na zítřek vlastní trasu, aby prý zase nenaletěl na nějaké mnou vymyšlené ptákoviny.

Autor: guru | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář |