Podzim v Alpách 15.-17.10.2007

Start	Golling
Cíl	Golling
Délka	134 km
Převýšení	3175 m

 

Už to vypadalo marně. Čtyřikrát jsme museli zrušit už dohodnutý termín tradiční podzimní návštěvy Alp. Choroby, zaměstnavatelé, manželky a další podobné překážky jakoby číhaly na okamžik, kdy předpověď věští pár krásných dní...

Patnáctého října necháváme s Tomášem všechny pohromy v Čechách a brzy po obědě vyrážíme z Gollingu pod Salzburgem na třídenní okruh po horách. Všude klid a mír, lesy hrají všemi barvami, sedláci dokončují podzimní práce a když vypneme mobily nastane neuvěřitelná pohoda. Dnešní cíl Stuhlalm (1467 mnm) je jedna z mála ještě otevřených horských chat v oblasti a dvě volná místa jsme si zamluvili narychlo telefonicky z auta. Stoupání od Annabergu je zpočátku mírné, postupně se sklon zvětšuje a tak střídáme jízdu s tlačením.

Na chatě jsme před šestou a stíháme jedno pivo při nádherném západu slunce za masívem Hochkönigu. S potěšením zjišťujeme, že týpek, který nás cestou vzhůru s bujarým máváním předjížděl v polorozpadlém autě bez espézetek je místní chatař. Uvnitř nám večer kromě něj dělá společnost pátá třída základní školy z Thalgau pod vedením charismatického učitele, jenž náramně připomíná postavu Igora Hnízda z Obecné školy... ягоды годжи

Ráno je opět ažůro, děti vyrážejí na pěší tůru podél hřebene Gosaukammu a my si jedeme obhlédnout nedalekou chatu Theodor-Körner Hütte (1458 mnm), kde na terase s překrásným výhledem dáváme druhý ranní čaj. Předkládám Tomášovi varianty dnešní trasy, která má cíl na chatě Hochgründeckhütte (1792 mnm). Jako první neuváženě a spíše žertem zmiňuji možnost pěšího pochodu po stezce Austriaweg na čtyři kilometry vzdálený Sulzkaralm, odkud vede štěrkovka do údolí. Místní chatař nás ujišťuje, že se to dá projít i s kolem na rameni a že jsme za hodinku na místě. Hned také přináší dalekohled, abychom si ověřili, že v na první pohled neprostupné skalní stěně opravdu vede stezka pro pěší. Přesto, že ani v dalekohledu není vidět nic než skály a strmé suťové kužely, naše dobrodružné povahy nám velí vyrazit právě tímto šíleným směrem.

Zpočátku typická horská stezka po kamenech a kořenech klečí náhle místo slibované vrstevnice stoupá do strmých skalnatých stupňů. V místě, kde začíná úsek jištěný fixními ocelovými lany mi dochází, že vizuální podobnost pana chataře s polárníkem Pavlíčkem nebyla pouze náhodná a živě si představuju, jak se teď ten dobrák u dalekohledu baví naším šnečím posunováním ve strmém skalnatém žlabu s koly na ramenou. V úseku přiléhavě nazývaném Durchgangscharte (Průchozí skulina pozn. přek.) se stezka náhle úplně narovná a na klikatém úbočí se nám postupně podaří pobavit naší výbavou ještě několik skupinek vysokohorských turistů. Od Sulzkaralmu už pokračujeme v sedlech až ke Kirchgashütte, kde je třeba na lavičce u cesty rychle doplnit tekutiny a energii. Čeká nás dlouhý rychlý úsek ve sjezdu, ale Tomáš si jej neužívá jak by se dalo čekat. Příčinu pochopím až když asistuji při odstraňování mnoha drobných částí dřevěné lavičky z míst, která se obvykle dotýkají sedla...

Až do městečka Eben svištíme mnoho kilometrů pořád dolů. Naše dopolední turistika nás ale stála docela dost času a na chatu je to odtud ještě skoro dvanáct set výškových metrů. Je čas jen na rychlou gulášovku a opět do sedel. Kvalita povrchu štěrkovky je dobrá a tak se i třináctiprocentní stoupání dá docela dobře ušlapat. Náš cíl, chata Hochgründeckhütte je fantasticky položená těsně pod vrcholem kopce a zase stíháme večerní pivko s překrásným výhledem na západ slunce.

Bydlíme o tři sta metrů výš než včera, s čímž koresponduje i o něco starší osazenstvo chaty - podle procentuelního zastoupení tří chlapců bych to tipnul na prvák nedaleké ekonomky. Chatařská legenda Hermann Hinterhölz nám nabízí Gipfelschnaps a dojde i na oblíbenou nutriční Alpskou kombinaci: nudlová polévka+císařský trhanec+pivo.

Ráno se budím ještě za tmy a už ne a ne zabrat. V sedm vyrážím s foťákem na deset minut vzdálený vrchol Hochgründceku, ze kterého má být vidět přes tři sta Alpských vrcholů. Atmosféra je dokonalá. Postupně se ze tmy noří okolní i vzdálenější hory a když už rozpoznávám i přes sto kilometrů vzdálený Karwendel vyhoupne se na východě nad Nízkými Taurami Slunce...

Po vydatné snídani rozhodně nikam nespěcháme. Nejprve pomáháme roztlačit zdechlou chatařovu dodávku na zpátečku do údolí (taky děravá a bez značek), popíjíme pivko, které nám řidič přinesl za odměnu z chaty, postupně rezignujeme na výraznější sportovní výkony a skoro celé dopoledne strávíme kocháním na vrcholu hory Hochgründeck.

Při sjezdu do Wagrainu si ještě nadjedeme lesní stezkou, kde bohužel úřadoval hurikán Kyril, takže z očekávaného singletracku je nosička přes klády. I přes dopolední poflakování na vrcholku se hlásí hlad a poslední letošní Alpské jídlo konzumujeme vysoko nad údolím na terásce hospůdky Oberegg, kde nám společnost dělá vnučka paní domácí Lisa, rozmazlená kočka Emmie, kterou Tomáš nezodpovědně a přes zákaz krmí zbytky jídla a mírně zdivočelý černý vraník, který unikl z ohrady a pase se s námi na terase. Selský kolorit podtrhuje děda, jenž na neskutečně strmém svahu rozmetá traktorem čerstvý hnůj ze stáje na loučce pod terasou. Láďa Vlk promine, ale opravdu už není kam spěchat.

Sešup do Bischofshofenu je nádherný, je však třeba ještě přetrpět dvacetikilometrovou silniční vložku údolím Salzachu zpátky do Gollingu k autu.

Západ slunce si tentokrát vychutnáme ve zpětném zrcátku za doprovodu Beethovenovy poslední symfonie, která tak udělá symbolickou tečku za naší poslední letošní Alpskou výpravou.

 

a fotečky: