4.den Královská etapa

Start	Passo Valles
Cíl	Rifugio Refavaie
Délka	55 km
Převýšení	1150 m

 

Před startem hojně využíváme možnosti trochu poladit bicykly, objevují se i snahy o menší opravy. Začátek je dnes příjemný - několikakilometrový sešup po silnici k odbočce do překrásného údolí Val Venegia, na které máme ještě zajímavý rychlostní průměr kolem čtyřiceti kilometrů za hodinu. Zde se také dělíme, Danoňáci vyrážejí jako obvykle na vlastní trasu, Míra s Jardou a Kubáčem, pro které jsou navržené denní dávky zjevně nedostačující, si pár desítek kilometrů přidávají.

Údolí Val Venegia je opravdu nádherné, kocháme se výhledy na třítisícové špičky Cima di Focobon a Cima di Grande. Z romantického zasnění nás občas vytrhne přebíhající kráva, snažící se dokázat, že i tady v horách platí přednost zprava...Až na vrchol stoupání k chatě Baita Segantini (2174 mnm.) je stále na co se dívat. Jelikož tu mají ještě menší piva než je v Itálii obvyklé, dáváme spíše kafe a koláče. Následující sešup na Passo Rolle a posléze ještě pět set výškových metrů asfaltových serpentin do městečka San Martino jsou opravdovou lahůdkou. Pokračujeme pravým úbočím údolí až k místu, kde je třeba vzít kola na ramena a zase se chvíli zabývat pěší turistikou. Poněkud hladoví upíráme své naděje k restauraci Miralago, která je však bohužel v tomto období ještě zavřená. Naštěstí v dalším sjezdu objevujeme horskou chatu Lozen, kde si velice lámanou italštinou objednáváme oběd. Mají zde i tolik postrádanou knedlíčkovou polévku a nepříliš dobré pivo. V tušení blízkého cíle etapy nikdo nikam nespěchá, probírají se zážitky z překrásné etapy a absolutní klid na horské silničce jen občas přeruší dvacetitunový mix s betonem, spěchající kamsi vzhůru. Toho tak potkat někde v zatáčce...

Zatímco tady v horách je klima ještě příjemné, dole v údolí panuje nesnesitelné vedro a tak se v podstatě nenáročný závěr etapy mění v nevkusný opruz v táhlém asfaltovém stoupání. Na překrásnou chatu Refavaie dorážíme postupně v různém stupni uvaření. Jen Lhoťák s Vladimem zůstali moudře kdesi u potoka čekat než žár pomine. Méně rozumná už byla snaha dosáhnout cíle po druhém břehu, kde se postupně stezka ztratila v lese a kapradí. Od tohoto kuriózního postupu chlapci upustili až poté, co jsem jim podařilo rozšlápnout hnízdo lesních včel a obdržet pár žihadel.

Naši extrémisti zvolili variantu přes Malga Tognola s těžkým trailem a (jakoby nic) si ještě spíše omylem naložili dalších šest set výškových metrů stoupání. Večerní čekání vyplňujeme seřízením ergonomie Míšina kola, které bylo doposud nastaveno spíše pro jízdu vleže na břiše. Proč asi?

K večeři dostáváme na výběr z několika jídel, jednoznačně však vítězí pečení pstruzi, nachytaní v jezírku pod chatou. Někteří si dokonce i jako moučník vybírají mezi pudingem a štrúdlem ještě jednoho pstruha. V tomto útulném zařízení zjevně nic není problém (maně si představuji reakci českého pingla...) a tak se oslava Míšiných narozenin připadajících na dnešní den protáhne dlouho do noci.