7.den Překrásnou hřebenovkou do cíle

Start	Schlüterhütte
Cíl	Brunneck
Délka	50 km
Převýšení	1029 m

 

Den nezačíná dobře. V 0:35 jsem ač opojen dvěma prášky na spaní probuzen chrápajícím Vládíkem. Pomlaskávám, svítím mu do obličeje, ale jeho blažený výraz ve tváři značí, že duše je na hony vzdálena realitě...Rezignovaně opouštím pokoj a buduji provizorní lůžko z dek na chodbě. Po snídani jsou všichni nějak rychlejší (asi už se těší domů) a tak opouštím chalupu jako poslední. Pospíchat se ale nemá. Když se nahoře na sedle chci opřít do pedálů zjišťuji, že mi chybí přilba, kterou jsem včera večer vysílen zavěsil na věšák v chatě. Tak ještě jednou a lépe.

V sedle začíná překrásný trailový úsek povětšinou z kopce. Po dvou kilometrech se stezka mění v klasickou štěrkovku ze které jako náhodou téeska opomenou odbočit doleva na plánované Passo Göma a rychle mizí dole v údolí, aby, jak jsme se později dozvěděli dobyli nedaleký vrch Kronplatz (2231 mnm). Ze sedla Göma je to chvíli na hraně sjízdnosti, ale většina to "dává". Dušan zakončuje strmý úsek nádherným parakotoulem a jistě netuší, že to není dnes naposled. Objíždíme celý masív Peitlerkofelu a opět narážíme na přenášecí úsek. Je to nahoru dolů přes balvany a kořeny. V závěru potkáváme veselého človíčka se silničním kolem a (držte mě) dětskou sedačkou tč. bez dítěte. Asi ho v těch kotárech někde potratil. Za zatáčkou je slyšet hrozný řev a po chvíli spatřujeme maminku s hysterickým, sotva dvouletým prckem v náručí. Těší mě, že jsou zde i větší blázni než my a s úlevou vyjíždím na sjízdnou cestu. Blíží se okamžik rozhodnutí, kterou z plánovaných variant se kdo dá. Místo na poradu volím strategicky uprostřed luk z dosahu hospod. Záhy vykrystalizují dvě skupiny. Hřebenová, pokračující po zelené trase a údolní, jíž zlákala možnost užít si zase trochu asfaltu. První kilometr je společný - sešup po hlaďoučké silnici na parkoviště, ze kterého ale hřebenáři musí opět stoupat, a to až na nádherně položenou chatu Maurerberghütte. (2157 mnm) V předtuše posledního delšího kopce vyrážím poměrně zostra a nahoře jsem konečně první. Prosluněná terasa nabízí překrásné výhledy a postupně zde všichni obědváme polévku a pivo. Místo moučníku Dušan vybaluje před vytřeštěnými zraky všech okolo ze svého poněkud neforemného batohu kedluben zvící hlavy novorozeněte. Proboha, to ten chlap vláčí na zádech po kopcích, kde každý dopředu počítá s kolika energetickými tyčkami na den vystačí, celé zelinářství? Včera totiž předvedl obdobný kousek s mamutí okurkou a ve čtvrtek s bílou ředkví. Tváří v tvář tomuto pěstitelskému skvostu se stydím přiznat, že jsem si z důvodu váhové úspory zkracoval i rukojeť kartáčku na zuby...

Od chaty je to nejprve po rovině borůvkovou stezkou a pak krásný trail do sedla Lüsner Joch, před kterým si lepím na přilbu kameru. Chvíli hledáme správný směr k horské chatě Turnaretshütte, odkud nás čeká drsná nosička neuvěřitelně strmou loukou k jezírkům Glitter See (2151 mnm). Následuje nejkrásnější úsek dne, dvoukilometrový singletrack po oblém hřebínku převážně z kopce s neskutečnými výhledy na všechny strany. Bohužel nás postupně opustila většina fotografů a ti zbylí nemají buď film nebo baterky, takže zážitky z hřebene zaznamenávám jen jako movies. Kamera na přilbě mi dodává křídla, dokonce se ve sjezdu dostávám na čelo skupiny před Jarouše. Z euforie mě vytrhne zvonící telefon. Volá Dušan, který zůstal trochu vzadu a pokud dobře rozumím shání někoho, kdo umí nahodit zpátky malíček. Ne zcela kvalitní příjem a Dušanův tradičně nevzrušený tón v hlase mě zmate a přemýšlím, proč si tak šikovný člověk nenahodí řetěz sám. Záhy mi však dochází, že to nebude taková legrace a vysílám Jarouše na pomoc. Čekáme na místě a zvažujeme možné varianty. Z přemýšlení nás vytrhuje přicházející dvojice. Malíček je zjevně zpátky na svém místě, ale již tak obrovský Dušan parádně otekl a kromě prasklé přilby a mnoha krvavých oděrek děsí okolí i neskutečně opuchlým spodním rtem. Naštěstí je to pár kroků do sedélka k salaši Wieseralm, ze kterého vede štěrková cesta dolů. Plzeňáci pod přísným velením Vaška zde opouštějí hřeben a spěchají o tisíc metrů níže do Brunnecku k autům. Dušanovi se na hřebeni líbí a přes všechny utržené rány hodlá pokračovat dále se zbytky hřebenové skupiny. Je to stále stejná písnička mírně nahoru a dolů po oblém hřebínku s nekonečnými výhledy na Dolomity i Alpy. V dalším sedle u Einhäusereralmu už vzhledem k pokročilé hodině nadchází chvíle spustit se do údolí k autům. Poslední letmé pohledy a pak patnáct kilometrů serpentin o tisíc metrů níže. Dušan nemůže levou rukou vůbec brzdit a dolů dojíždí se zajímavě zbarveným brzdovým kotoučem na zadním kole...

Během prvních minut po návratu na klasickou silnici se hned dvakrát přesvědčujeme o nebezpečnosti silniční cyklistiky. Poprvé, když se místní zběsilý teenager v kabrioletu vyřítí ze zatáčky těsně nalepen na naší krajnici a o minutu později co nás jen o vlásek míjí předjíždějící fiat. S úlevou vítáme cyklostezku, po které již v klidu projedeme pěkné městečko St. Lorenzen a o půl šesté definitivně končíme v kempu za Brunneckem, kde nám za dvě plechovky plzeňského hlídá jeho věčně opilý majitel po čtyři dny všechna naše auta. Stejná taxa platí i pro použití sprch na které se všichni už moc těšíme. Částečně zkultivováni a najedeni vyrážíme o půl osmé směrem k domovu.

V autě se vedou diskuse na téma kam příští rok, neb nikdo blízké vyšší chaty a hory už nezná...

Nechte se překvapit!