3.den Císařskými horami k prameni Unkenbachu

Start	Thiersee
Cíl	Lofer
Délka	81 km
Stoupání	1062 m
Klesání	1077 m

 

 

Ráno nás Suška všechny honí do akce, takže plánovaný start v deset skoro stíháme. Zatímco hlavní skupina vyráží dle plánu na trasu, Fred se Suškou převážejí Mercedesa do cíle v Loferu. Etapu pojedou v protisměru a večer ještě převezou druhé auto. Skvělá práce.

Záhy po sjezdu do údolí Thiersee Ache můžeme obdivovat funkční dřevěné vodní kolo s turbínou na dvacet kilowattů. Za tři dny v přírodě jsme poněkud odvykli civilizaci a tak nám hučící dálnice, kterou přejíždíme v Kiefersfeldenu připadá jak z jiného světa. Rychle upalujeme pryč a stoupáme po krásných cyklostezkách až k jezeru Walchsee. Lhoťák obhlíží letní bobové dráhy, Míra znuděn dnešním relativně plošším reliéfem vyráží po sjezdovce vzhůru a my ostatní si dopřáváme polévku a pivo.

Široké údolí nám trochu komplikuje orientaci, naštěstí místní značení cyklotras patří k těm lepším. Jirka odložil chřipku a má vrchařské roupy. V Kössenu volí s Mírou kopcovitější variantu, zatímco hlavní pole pokračuje na Reit im Winkl po silnici. Je tu docela dost aut a tak jsme rádi, když kousek za Reitem můžeme zdrhnout na lesní štěrkovku. Těsně před tím ještě Tomáš předvede svoji legrační neschopnost zapamatovat si konečně která strana je levá a málem mě parádně sestřelí. Na parkovišti Seegaterl ze kterého vedou na nejvyšší bod dnešní etapy tři možné cesty se radostně zdravíme se Suškou a Fredem, kteří nám sugestivně sdělují, že na WinklmoosAlm se pravou cestou vyjet určitě nedá a slibují dlouhé potupné tlačení. Pod tíhou této informace se dělíme a každá skupinka zkouší jinou cestu. Volím střední asfaltku a záhy zjišťuju, že takhle prudkou jsem ještě nejel. Když tachometr ukazuje rychlost 4 km/h raději slezu a tu největší stojku tlačím. Naštěstí se po chvíli sklon nepatrně zmírní alespoň tak, že jízda je rychlejší než chůze. Nahoře se chvíli hledáme, poněvadž každý přijel trochu odjinud a jindy. Liják přichází opět ve správný čas a dvě hodinky v útulné hospůdce jsou odměnou za nastoupané metry. S moji němčinou to asi ale nebude nijak slavné, neboť na jasné přání "bír" mi servírka udiveně nabízí mléko. Vše se záhy vyjasní, přesto však mé další objednávky jdou přes Vládíka, který je v němčině jako doma. Menu zakončujeme "Císařským trhancem" a vyrážíme na fantastický sjezd údolím Unkenbachu. Na poměrně kvalitní štěrkovce přicházejí postupně dva defekty a lepení. Z Unkenu nás čeká valírna po silnici proti proudu Saalachu. Balíkové sprinty to není nic pro mě a tak zatímco poslední bouřka zastihne peloton v Loferské cukrárně, bereme s Vládíkem za vděk malou dřevěnou stříškou u dojezdu Loferschlucht. V takovémto počasí se nepředpokládá promenáda chodců podél řeky a sotva déšť poněkud ochabne, vyrážíme do zákazu vjezdu na lesní stezičku. Saalach má dost vody a nepotkáme ani živáčka. Radost mi kalí akorát podivné zvuky v náboji zadního kola.

Táboříme dle plánu v campu u Grubhofa, kde s rozjařenými holandskými důchodci sledujeme jak naše fotbalové béčko vyprovodilo ambiciózní německý výběr. Kempná nám s úsměvem radí, abychom raději zítra přes Německo nejezdili.

Pozdě v noci doráží ještě z Prahy Vladim. Trochu mu závidím jeho čerstvé nohy na zítřejší vrchařinu.