7.den Zapomenutým pohořím do cíle

Start	Klosterneuburger hütte
Cíl	Aigen
Délka	77 km
Převýšení	1171 m

 

Kromě Vládíka, který fotí kompozici východu slunce nad větrnými elektrárnami vstáváme všichni až na osmou, kdy se podává snídaně – čaj, káva a chléb s marmeládou. V jejím průběhu objevujeme další bizarní součásti vybavení hlavní místnosti: věštecký stoleček s kartami či vyšívané polštářky s figurkami utěsňující okna. Při vědomí včerejších útrap operativně vyhlašuji pro zájemce objízdnou trasu, neboť není zcela jisté, jaké nesnáze nás čekají při překonání hlavního hřebene Rottenmannských Taur. Nakonec se oddělí jen tříčlenná skupinka Suška, Fred a Honza.

 Prvních patnáct kilometrů nás čeká ještě společný sešup o tisíc metrů níže, v Möderbruggu odbočujeme do údolí Bretsteingraben, kdy ještě ve vcelku příznivém stoupání postupně získáváme výšku. Když už to vypadá, že jsme definitivně mimo civilizaci, objevujeme po pravé straně cesty dřevěné stavení se známou lampičkou od firmy Gösser. Odpočinek je na místě a dva staří usměvaví sedláci nám ochotně přinášejí orosené lahve zlatého moku a na přání i domácí sýry s chlebem. Poslední stavení v údolí Schwabergerhütte míjíme rychle zprava a nastupujeme mezi krávami na úzkou strmou travnatou stezku vedoucí na hřeben. Jirka s Kubou, kteří uzavírají peloton (pokud tak vůbec lze nazvat spolek bláznů co nosí kola po horách) si ještě vyslechnou dlouhé německé lamentování postarší paní chatařky, které se však rychle vzdaluje, jak na strmém, ale dobře schůdném terénu získáváme výšku. Nahoru to tedy půjde, ale co nás čeká za hřebenem? Z mapy lze vyčíst jen tolik, že na dvou a půl kilometrech musíme spadnout o 500 výškových metrů níže v terénu, kde na podrobné mapě je pouze černá tečkovaná značka, symbolizující horskou stezku. Za necelou hodinku jsme na hřebeni (1857 mnm), kde nás zastihuje blížící se bouřka (Jirka je najisto přesvědčen, že jí přivolala rozčílená paní ze Schwabergerhüte a zásadně odmítá jakoukoli fotodokumentaci „zakázané" cesty). Na vrcholovou fotku stejně není čas a všichni rychle spěcháme na druhou stranu do údolí. Stezka je velmi prudká, ale na rozdíl od předchozích podobných úseků prosta velkých šutrů a kořenů, takže se dá většinou jet v sedle. Pro celoodpruženáře báječný zážitek, ostatní volí většinou střídavou techniku. Dole nacházíme dle předpokladu pěknou údolní štěrkovku a čekáme schováni pod smrčky na zbytek skupiny. Poslední neznámá je vyřešena a s pocitem velké úlevy šlapu do pedálů v překrásném údolí řeky Golling s příznivým sklonem.

V Oppenbergu se na minutu přesně setkáváme se skupinkou, která zvolila silniční objezd a všichni společně obědváme na nádherné terase místní restaurace s výhledem do údolí. Po vydatné polévce si ještě dopřávám svůj první letošní Schnitzel, přesto je jasné, že letos v Alpách opět neztloustnu. Máme dobrý čas a nikdo nikam nespěchá, tím spíš, že nás čeká již jen posledních dvacet kilometrů letošního alpského putování. Kocháme se nádhernými výhledy z úbočí a při pohledu na horu Grimming se neubráním vzpomínce na loňský ročník, kdy jsme končili na její druhé straně v Mitterndorfu. Je jako magnet, osamoceně se tyčící ze dna údolí řeky Enže. V šest večer jsme na nádraží ve Stainachu, kde nás čekají všechna čtyři naše vozidla. Horečně přebalujeme a vláčky, rozjíždějící se odtud do tří světových stran nás vyprovázejí na cestu domů...