6.den  Údolím Muru až na hřeben Rottenmannských Taur

Start	Tamsweg
Cíl	Klosterneuburger hütte
Délka	79 km
Převýšení	1368 m

 

Po večerní studené sprše spím překvapivě tvrdě. Platím velmi levný kemp, paní dokonce velkoryse neúčtuje „der blau bus" (asi má špatné svědomí, že nám včera nedala žetony na sprchu). Sušáci opět vyrážejí hodinu před ostatními. Auto převážejí Jarda s Míšou a Mírou. Murská cyklostezka s povětšinou příznivým sklonem ostře kontrastuje s předchozími horskými etapami. Svištíme podél překrásné řeky a místní úzkorozchodné „museumbahn". Je opět vedro. Na patnáctém kilometru odrážím první pokusy o únik do hospody a hoši si tedy musí zpestřovat poněkud fádní jízdu častými spurty na obecní cedule. V St. Lorenzen podlehnu již hlasitému reptání a dáváme oběd v překrásné pivovarské restauraci St. Georg. Po chvíli dorážejí i Sušáci, kteří stále udržují svůj poměr hospod k ujeté vzdálenosti. Nejvyšší týdenní teploty kulminují během druhé půle údolní části, navíc stezka jako stvořená pro rodinné výlety nám vrchařům tolik nesvědčí a do Teufenbachu dorážíme po kouskách úplně upečení. Jarda zaparkoval auto na strategickém místě ve stínu u parku a nedbaje bontonu utíkáme se svlažit do sprch u tenisových kurtů. Kdo se zrovna nesprchuje tak usíná pod stromy v parku aby nemusel myslet na těch 1100 výškových metrů, co nás čeká do cíle dnešní etapy. Tomáš, který odtud převáží auto do úplného cíle ve Stainachu povzbuzen několika vítěznými spurty je v pohodě. Ostatní nasedáme na kola a vyrážíme směrem na Oberwölz. První údolí vede mírným stoupáním, v Schilternu však odbočujeme vpravo na silnici vedoucí k překrásnému jezeru Gellsee (1299 mnm). Kousek za jezerem se odděluje skupinka silničních šílenců, kteří neváhají ztratit dvě třetiny ze šesti set pracně nastoupaných výškových metrů, aby mohli dojet až k chatě po úzké asfaltce. Zbytek velmi roztrhaného pelotonu ukrajuje další výškové metry po horské silnici do zapomenutého lyžařského střediska Lachtal. Odtud už vede vcelku prudká štěrkovka až na chatu Klosternuburgerhütte, které bude naším posledním útočištěm na této výpravě. Zdá se, že tady sprchlo a horko už není tak hrozné, zato si nás vyhlídla hejna much, které jsou dobře živy z našeho potu. V jednu chvíli jsem jich na levé ruce napočítal třicet. Mám už toho docela plné zuby, šlapu jak automat a snažím se myslet na něco jiného. Drkotáme po hrubé štěrkovce závratnou rychlostí 6 kilometrů za hodinu a výjezd se zdá nekonečný. Když už únavou skoro usínám, vytrhuje mě z letargie pohled jak vystřižený z Verneovky. Na překrásném hřebínku s horskou chatou rotuje třináct obrovských vrtulí větrné elektrárny. Točí se ještě pomaleji než mé nohy ale určitě se u toho tolik nenadřou... Je po půl osmé, mám trochu strach, abychom ještě stihli objednanou večeři. Na chatách Alpenvereinu panovává poměrně přísný řád. Nikde ani noha, s obavami klepu na dveře. Ztepilá čtyřicátnice (asi další díl mého blouznivého snu) mi otevírá a vpouští dovnitř s bujarým pozdravem „Hi! I am Christina". V hlavní místnosti zmatek v mé hlavě dostupuje vrcholu. Ze stropu totiž visí několik set vánočních ozdob (je 24. červen, od Vánoc již nelze býti dále) a stěny, které na podobných místech zdobí většinou jen historické portréty bývalých chatařů jsou ověšeny třpytivými hvězdičkami, papírovými stromečky a dalším podobným haraburdím. Zmůžu se jen na vtipný dotaz „dnes jsou Vánoce?" a s otevřenou pusou zírám. To není možné. Určitě se za chvíli probudím v půli kopce s uvařenými lýtky a ty tam budou vrtule, cingrlátka i bruneta. „Tady jsou každý den Vánoce" odpovídá medově chatařka. Asi máme růžový lístek... Teprve ve sprše si vše srovnám v hlavě a ujistím se, že všechny ty bizarní a pohádečné věci jsou reál. O to větší pobavení nám skýtají udivené pohledy dalších našich přijíždějících cyklistů, kteří se vždy zdráhají uvěřit tomu, co kolem sebe vidí. Servírují se nezbytné Kasperknödlsuppe, špagety s vynikající omáčkou a samozřejmě pivo. Když kolem půlnoci usměvavá Christina vyhlašuje asi třetí „letzte runde" je jisté, že to tady s přísným řádem chat Alpenvereinu nebude tak zlé...